Použito z webových stránek www. zacha- hokej.cz – autorem článku je JUDr. Pavel Zacha

 

Jak a za co je třeba děti chválit?

 

Tyto stránky mají často široký záběr, ale od prvopočátku byly zaměřené především na rodiče mladých sportovců. Na rodiče, kteří své děti lépe nebo hůře vychovávají a vedou ke sportu. K prosazení se ve sportu. Tuto činnost, funkční rodičovství, často provádí jaksi spontánně, intuitivně. Vycházejí z vlastní zkušenosti svého mládí a ze zvyklostí prostředí. Často se ale dopouštějí nevědomky chyb, které mohou hatit jejich jinak dobré úsilí.

Odborníci zabývající se sportovním tréninkem aplikovaným na mládež, zvláště v zámoří,  tvrdí, že první a zásadní veličinou u každého jedince je – PŘÍSTUP!

Ten už je ale výsledkem komplexu pozitivních a negativních podnětů vycházejících z prostředí. To,  jak tento veledůležitý přístup mohou rodiče u svého potomka ovlivňovat, nachází svoji podstatu v jejich výchovné strategii. A ta jednoznačně a nekompromisně tvrdí:

Oceňujte především snahu! Ne dosažené výsledky!

Když se nad tím zamyslíme, můžeme zjistit, že rodiče často činí pravý opak

– kdo by si také v tom každodenním shonu ještě uvědomoval takové zdánlivě nepodstatné detaily, zvlášť když nevlastní informaci o tom, jak jsou pro výsledek výchovy vlastně důležité.

Většina úspěchu dítěte totiž pochází z odhodlaného úsilí a ne vždy je k tomu nezbytné  vysoké IQ. Zkušení rodiče si uvědomují, že ani v oblasti vzdělání nezaručuje vysoká přirozená inteligence přijetí na univerzitu. Je určitě  předpovídajícím faktorem velkých školních i jiných úspěchů, ale k samotnému prosazení v jakékoliv činnosti má inteligence velmi dvojznačný vztah.

Klíčový médiem, které odděluje úspěšné lidi od méně úspěšných, není nějaký dar od boha.

Tímto médiem je – ÚSILÍ!

Staré dobré uvědomělé a uvážené cvičení. Jde především o schopnost zaměřit svoji pozornost a během cvičení tuto pozornost dlouho udržet.

Odborníci totiž zjistili, že dítě, které je chválené za SNAHU dokončí až o šedesát procent náročných úkolů více než dítě oceňované za svoji chytrost, za vysokou inteligenci. To co rodiče oceňují, potom určuje, co dítě vnímá jako úspěch. Pokud rodiče v tomto ohledu chybují, mohou někdy sledovat velice smutnnou situaci: bystré dítě, které nenávidí veškeré učení.

Někteří rodiče svému děcku opakují: „Jsi tak chytrý! Dokážeš cokoliv! Jsme na tebe tak pyšní!

A vůbec si neuvědomují, jak je takový stále opakovaný druh pochvaly „jedovatý.“

Dorůstající jedinec si v takovém případě postupně zafixuje, že školní, sportovní nebo jiný úspěch je výsledkem jeho talentu, nadání, IQ. Tedy už v této chvíli jakoby daných věcí, které mu poskytují výhodu a k dosažení úspěchu už potom nevyžadují další úsilí. Když se děti nacházejí  v nenáročném prostředí, kde jim dané dispozice postačují k vyniknutí, zdá se být všechno vpořádku. Ale jakmile se posunou do prostředí náročnějšího, které už může představovat střední škola nebo kvalitní sportovní kolektiv, začínají chybovat. A co to pro ně znamená? Že už najednou nejsou chytří? Že už najednou nejsou talentovaní? Protože neznají jednotlivé přísady procesu, proč má někdo úspěch, nedokážou ani správně určit, co dělat, když dojde k selhání. Jsou dezorientováni a přestávají se snažit. A tím se začínají propadat, stávat neúspěšnými a nepotřebnými.

To jenom proto, že u nich byl okolím chytrost či talent vyzvedávám po celý předchozí vývoj jako něco daného, neměnného. Něco, nad čím nemají žádnou reálnou kontrolu a co vlastně ani nelze ovlivnit. Ve škole se dítě snaží víc o to ,aby vypadalo chytře než o to, aby se doopravdy něco naučilo. Nedokáže si vytvořit respekt k procesu učení. Takové děti mají velký problém s tím, aby uznaly svoji chybu. S každou další chybou a selháním se totiž více a více hroutí jejich svět, jejich talent, jejich inteligence, která jim přece měla vždy zaručit úspěch. Představovaly si to jako na letišti při odbavení, že předloží cestovní pas – odprezentují svůj talent a inteligenci – a oni je pokaždé pustí dál! Ale najednou se něco děje. Najednou to nestačí.

Vzpomínáte, jak často rodiče před svými dětmi říkají. On je tak chytrý, má samé jedničky a vůbec se nepotřebuje učit? A dítě to slyší a vnímá! Je to příjemné, je to pohodlné! Je to zničující!

Děti, kterým bylo od malička vštěpováno, že úspěchy zákonitě přijdou jako výsledek dostatečného úsilí a vytrvalé snahy, mají do dalšího života velikou výhodu. Místo oceňování za jejich chytrost od svých moudrých rodičů doma slyšeli: :Jsem na tebe tak hrdá! Tvrdě jsi pracoval, vytrval jsi a tvůj úspěch je odměnou za vynaložené úsilí.

Ano, taková pochvala se vztahuje k ovladatelnému úsilí a nikoliv k nezměnitelnému talentu.

Tato pochvala je zaměřena na další růst, na dosažení dalších úspěchů, na další a další expanzi.

Takoví jedinci jsou šťastní. Při neúspěchu správně identifikují příčinu, vytvoří si další prognózu, vynaloží úsilí a překonají překážky. Stanou se úspěšnými a prospěšnými pro svoje týmy, rodiny, kolektivy.

Naopak děti z první skupiny hledají chyby mimo sebe. Jsou inteligentní ve vyhledávání všech možných i nemožných příčin. Začínají být postupně destruktivní, obtížní až negativní. Nakonec se pro ně stane jejich prostředí natolik nesnesitelné, že je ve zlém opouštějí. Jejich rodiče někdy v mylné snaze svým dětem pomoci čistí jejich prostředí od překážek, likvidují konkurenci, umetají cestičku.

Poznáme to podle toho, jak se zoufale snaží dělit společnost. Snaší se omezovat konkurenci, dělit lidi na ty z určitého místa na ty , co přišli odjinud. Oddělují černochy, Židy, Rómy, jedince jiného vyznání, jiné národy, jedince s jinou sexuální či politickou orientací, s různými škraloupy, rozvedené, trestané… až zůstanou v tomto prostředí „očistěném“ od veškerého plevele sami se svým dítětem předurčeným díky „talentu k úspěchu.“  Výsledkem takové činnosti může někdy být jen odporné a zdevastované prostředí obtížné a nepříjemné pro všechny, kteří v něm žijí.

Z pohledu výchovy je podstatné, že tento postup pouze oddaluje konečné řešení i neúspěch, který přijde o chvíli později, ale o to bolestněji!

Na druhém břehu tohoto výchovného rozcestí stojí jako výsledek úplně jiná situace. Říká se, že

„Domovem dobré duše je celý svět,“

protože pracovitého člověka s velikým potenciálem a přínosem vítají všude, v každé zdravé a prosperující společnosti  s otevřenou náručí.

Ve zlém někdy opouštějí své původní kolektivy i ty úspěšné děti. Ale ty se posouvají výš, do vyšší úrovně, do náročnějšího prostředí.

Příčinou všeho je ale prvopočáteční volba jejich rodičů.

Jejich zralost je v tom, zda své děti od kolébky budou orientovat na maximální úsilí nebo na maximální glorifikaci (oslavu, velebení) jejich talentu.